Host festivalu: režisér Ben Strunin o natáčení filmu o didgeridoo

1) Proč jste se začal zajímat o kulturu původních obyvatel Austrálie?

Vyrostl jsem v Melbourne v Austrálii, ale o domorodé kultuře nás téměř nic neučili.  Studoval jsem zde  malířství a také filmovou školu a zamiloval se do domorodého umění. Kolem roku 2008 jsem se rozhodl cestovat na sever Austrálie, abych poznal starodávné skalní umění a setkal se s rody, které ho vytvořily. Jel jsem  tam s plány prozkoumat toto umění a natočit o něm film. Byla to úžasná škola a zkušenost a já jsem se nemohl dočkat, až se vrátím, abych se dozvěděl více.

2) Co vás motivovalo natočit film o fenoménu didgeridoo?

Na této cestě  jsem se potkal s anglickým sběratelem didgeridoo, který si říká Bear Love. Uvědomil si, že jsem filmař, a později mě tedy kontaktoval, abych natočil film o Djalu Gurruwiwi, proslulém strážci tohoto nástroje, kterého přivezl i na turné do Evropy. Je pravdou, že do té doby jsem o Djalu, o jeho písních ani o “yidaki” (didgeridoo) nevěděl nic. Uvědomil jsem si ale, že  to by byla úžasná příležitost  mnohé se dozvědět.  A tak to, co začalo jako třítýdenní cesta s Djalu a jeho rodinou, se  změnilo od začátku do konce v osmileté natáčení filmu.

3) Jak složité bylo získat důvěru domorodců a dostat se blízko k nim? 

Djalu byl od  začátku velmi přátelský. Přijal mě do své velké rodiny, stejně jako to dělá s mnoha jinými,  a to mi  zjednodušilo   kontakt s ostatními lidmi.  Oni mi věřili, protože jsem měl místo v jejich rodině a jejich světě. 

Domnívám se, že existují určité obavy ze strany domorodého obyvatelstva o sdílení posvátných vědomostí s “Balandou” (ne domorodý člověk). Lidé však věřili Djaluově vizi a způsobu, jak má tyto vědomosti sdílet, aby udržel svou kulturu silnou.

4) Co bylo pro vás nejtěžší při natáčení?

Komunikace a cestování. Djalu se svou rodinou žije ve velmi vzdálené části Austrálie. Já jsem většinu času natáčení filmu žil v odlišném časovém pásmu –  v Londýně, takže komunikace mezi natáčením byla obtížná. A tak pokaždé,  když jsem tam jel, to byla náročná cesta, která stála dost peněz. Byl to velmi nákladný  proces, ale já jsem si užil každou příležitost, kdy jsem je mohl navštívit, a to bez ohledu na natáčení. Jsou to úžasní lidé, kteří žijí  v nádherné zemi a já jsem měl to  privilegium moci vstoupit  do světa Yolngu.

5) Co jste si vy osobně odnesl z tohoto projektu? Naučil jste se hrát na didgeridoo?

Byla to obrovská lekce, díky níž jsem ocenil australské  kořeny  a poznal domorodou kulturu z jiného úhlu. Většinu času  jsem byl zaneprázdněn  za kamerou – natáčením a pozorováním,  ale našel jsem pár chvil, abych si s Djalu a Larrym  sedl a učil se hře na didgeridoo. Jsem strašný hráč, ale pomalu se zlepšuji.

6) Je něco, co si i lidé v Evropě nebo v Česku mohou od domorodců v Austrálii odnést – třeba i prostřednictvím vašeho filmu?

Myslím si, že základní principy  Yolngu kultury jsou aplikovatelné do všech kultur na celém světě. V době, kdy čelíme obrovským problémům v oblasti životního prostředí, si musíme začít  vážit duchovna a vnímající  “živé” podstaty světa, respektovat ho a lépe s ním zacházet.

Yolngu prožili 60 nebo 70 tisíc let (možná ještě déle) zdokonalováním svých znalosti o přírodě a duchovním světě. Tyto vědomosti by se měly ctít  a přijmout za své, a ne být odmítány. Tito lidé umí porozumět mnoha věcem o vesmíru, které my nechápeme a   moderní svět je často nebere vážně, protože se má všeobecně za to,  že věda a technika toho zná mnohem více, než čeho kdy starověké kultury dosáhly.  

Kromě toho si myslím, že Yolngu kultura podporuje silný smysl pro pospolitost a rodinu, a to je  právě to, co v moderním světě ztrácíme. Technologie/sociální média nás sice všechny spojují, ale vlastně zvráceně způsobily, že se mnozí z nás cítí ve světě mnohem izolovaněji. Nic totiž  nemůže předčit zpěv, tanec, společné posezení a jídlo a skutečné vzájemné lidské vazby.

 

---

 

ENGLISH VERSION:

Festival guest: director Ben Strunin about didgeridoo documentary Djalu´s Legacy

 

1) What sparked your interest in learning about the Aboriginal culture?

I grew up in Melbourne in Australia but was taught almost nothing about Aboriginal culture. In the city I studied as a painter as well as filmmaker and fell in love with Indigenous Art. Around 2008 I decided to travel up north to see some ancient rock art and meet the clans who did it, with plans to research and make a film about the art. It was a great learning experience and I couldn´t wait to come back and learn more. 

2) What made you want to do a film about the didgeridoo?

On the same trip I met an English didgeridoo collector called Bear Love. He realised I was a filmmaker and later on contacted me to make a film about Djalu Gurruwiwi, a famous custodian of the instrument who he was bringing to Europe to tour. The truth is I knew nothing about Djalu or his song-lines or yidaki, but realised it was an amazing opportunity to learn more. What began as a 3 week road-trip with Djalu and his family turned into an 8 year film production from start to finish.

3) How difficult, if at all, was it to gain the Aboriginal people’s trust for them to allow you to make a movie about them?

I found Djalu very welcoming from the outset. As he does with many, I was adopted into Djalu’s extended family and it made it easier to connect with people and for them to trust me, as I had a place in their family and universe. I think there are some concerns from the Indigenous side about sharing sacred knowledge with a Balanda (non-indigenous person), but people trusted Djalu’s vision and his way of sharing knowledge to keep his culture strong. 

4) What was the most difficult thing about the filming your documentary?

Communication and travel. Djalu and his family live in a very remote part of Australia. For much of the film I was living in a different time zone in London, so it was difficult to talk in between shoots. Then it was a huge journey to get there and cost a small fortune every time I went. It was a very expensive process, but I enjoyed every chance to visit, regardless of filming, they are great people living on beautiful land and I was privileged to have access to the Yolngu world.

5) How has the making of this documentary affected you?  Have you learnt to play the didgeridoo?

It’s been a huge learning curve, it´s made me appreciate the roots of Australia and Indigenous culture in a different way. Most of the time I was busy behind the camera filming and observing, however I did find a few moments to sit and learn how to play didgeridoo with Djalu and Larry. I am a terrible player, but I´m slowing getting better tones out of the instrument.

6) What can the people living in Europe or here in Czech take away from the Aboriginal culture?  What can they learn from your documentary?

I think the fundamental principles of Yolngu culture are applicable to all cultures around the world. In a time when we are facing huge environmental concerns, we need to start appreciating the spirit and sentient “alive” nature of the world, to respect it and treat it better.

Yolngu spent 60 or 70 thousand years (maybe longer) refining their knowledge of nature and the spirit world and that knowledge should be revered and taken on board, not dismissed. These people understand many things about the universe we do not and it is often flippant on behalf of the modern world to assume that technology/science knows better than what ancient cultures had mastered.

Aside from that I think Yolngu culture promotes a strong sense of community and family, we are losing that in the modern world. Technology/social media that connects us all has perversely made many of us feel more isolated in the world, nothing can beat singing, dancing, eating, sitting together and having real human interaction.